Sebevědomí, víra v sebe, víra ve vlastní schopnosti. Ti, kteří pracují v různých kolektivech moc dobře vědí, o čem je řeč. Dalo by se říci, že sebevědomí je naše přesvědčení o tom, kdo jsme a jací jsme, je to naše nejhlubší vědomí toho, že žijeme dobře a v pohodě.
Přišel za mnou na první konzultaci nedávno student, říkejme mu Petr. Vysoký a pohledný a po pár minutách mě přesvědčil, že i inteligentní s cílem stát se lékařem. Je ale ve 4.ročníku na gymnáziu – tedy před maturitou a najednou začal sám o sobě pochybovat. Přišel si vlastně ujasnit svou motivaci a přišel, aby se naučil se svými pocity pracovat. Již na prvním sezení jsme se dostali do jeho dětství, kdy byl úspěšným reprezentantem v tenisu, měl od svých 8 let tuhý režim, tréninky na tenisovém dvorci střídaly tréninky v tělocvičně či posilovně. Získával jeden juniorský titul za druhým, až ho začala bolet noha.
Sebedůvěra
Rentgeny ani jiná specializovaná vyšetření nic neukázala, a tak mu jeho okolí nevěřilo. Šlo ale o únavovou zlomeninu a náš tenista musel na půl roku přerušit tréninky i soutěže. Proč tak podrobně popisuji dětství našeho mladého muže? Tenis totiž musel v šestnácti letech přestat hrát, do formy se už nedostal a individuální plán na střední škole musel vyměnit za pravidelné návštěvy školní škamny. Kromě toho, že si obtížně zvykal na kolektiv a pravidelnou docházku, začal pociťovat nedostatek sebevědomí ve všech oblastech života..začal si totiž vyčítat, že nebyl schopný pokračovat v tenisu, že nesplnil očekávání trenéra ani rodičů.
Jak na úspěch?
Utápěl se v beznadějných myšlenkách na budoucnost a své neúspěchy v tenisu přenesl i do normálního života, následně studia. Začal navštěvovat psychologa, řešit své stavy. Odtud se dostal ke mně. Sebedůvěra se ztratila. Během čtyř sezení jsme jeho stavy „vymazali“ a nahradili novými pocity sebedůvěry, vlastně jsme události v jeho životě nahlas pojmenovali, zařadili a naplánovali způsob učení v maturitním ročníku . Byla to dřina, ale velkou výhodou bylo, že Petr sám chtěl pro sebe něco dělat a měl svůj cíl – stát se lékařem. A sebedůvěra se vrátila!
Chtějte více! Můžete, když chcete!
Podobný problém jsem řešila i s Františkem. Čtyřicetiletý projektant ve velké americké firmě si najednou uvědomil, že kolegové, kteří neměli ani tolik zkušeností, ani tolik znalostí se dostali na vyšší posty ve firmě. A on již deset let setrvává na jedné pozici. Uvědomil si, že je nekomunikativní, že se straní kolektivu a že nerad diskutuje s kolegy byť jen o věcech obyčejných. Přišel, že chce zvýšit sebedůvěru a naučit se přesvědčivě mluvit a debatovat. Během sezení jsme zjistili, že problém pochází ze 7. třídy základní školy.
Toho času totiž zažil několik nepříjemných věcí se spolužáky – byl totiž pomalejší a nechápal třeba vtipy, a tak si z něj spolužáci utahovali. Jednou jej tak zesměšnili, že již nikdy nic si nedovolil říci. A tento pocit se s ním táhl až do dospělosti. Použili jsme speciální vizualizační metody, tyhle pocity jsme umístili v mozku jinam a nahradili pocity vlastního sebeuvědomění. Byla to dřina, spoustu věcí si mladý muž nechtěl připustit, lezlo to z něj velmi pomalu, nechyběly velké emoce.
Půl roku po skončení koučování už s ním jeho šéf počítá na vyšší pozici.
